Čo o nás napísal Katolícký týdeník.

NA MISIÍCH V ZÁPADNÍCH ČECHÁCH

Na Plzeňsku působí v pastoraci už několik let manželský pár z východního Slovenska. Marek Badida je řeckokatolickým knězem a jeho žena STANISLAVA BADIDOVÁ pracuje jako pastorační asistentka. Ze začátku musela nejednou vysvětlovat že není farářovou ,,přítelkyní“.

Kde konkrétně působíte?

Jako pastorační asistentka pracuji na celý úvazek od roku 2023, předítm jsem měla poloviční. Spolu s manželem působíme ve farnosti Horšovský Týn. Jde o rozlehlou farnost, do které spadá více než 50 vesniček. Počtem lidí je ale velice malá. V roce 2018 při sčítání věřících nás v celé farnosti bylo jenom 60.

Jak Jste se ocitli v západních Čechách?

Pocházíme z východního Slovenska a máme tři děti. Manžel byl vysvěcen na kněze v roce 2006. Devět let jsme působili v řeckokatolické farnosti Podhoroď, která se nachází jenom asi deset kilometrů od ukrajinské hranice. Už tam jsme patřili do společenství Koinonie Jana Křtitele, která sídlí v Plzni. Naše slovenské společenství se scházelo v Prešově, a tam se k nám dostala nabídka plzeňského biskupa, že zve do diecéze manželský pár na misie. Přišlo nám to jako jedinečná příležitost. I když jsme měli různé obavy, přijali jsme to jako velikou výzvu od Pána a přestěhovali se téměř o 900 kilometrů do česko-německého pohraničí. Bylo to jako vystoupit na vodní hladinu a učit se kráčet s Ježíšem.

Váš manžel slouží jako řeckokatolický kněz v římskokatolické farnosti. Jak jste byli přijati?

Reakce byly různorodé. Od nepřijetí po nadšení. Zprvu často spojené s podezíraním: ,,Vy jste tu za trest? Co jste provedli?“ Manžel s úsměvem reagoval: ,,Kdepak, my jsme tady za odměnu!“ Je pochopitelné, že tady lidi nejsou zvyklí, aby měl kněz manželku. Na východě Slovenska je to běžné, protože je tam hodně řeckokatolických kněžských rodin. Když jsme se sem stěhovali, ani mě nenapadlo, že se na mně někdo bude dívat jako na milenku faráře. Našlo se pár takových, kteří mi to dali najevo.

Nejdříve jsem nevěděla, jak na takové poznámky reagovat. Pak jsem jim ale řekla, že naše děti křtil biskup, což je na Slovensku v kněžských rodinách běžná praxe. Nemám jim za zlé, že měli otázky, je to přirozené. Jsem však smutná, když lidé vůbec nejsou otevření dialogu. Postupem času se blíže poznáváme a postoje lidí se mění.

Čemu se ve farnosti věnujete?

Vnímáme dvě priority. První je sloužit lidem, které máme v kostele. Těch je ale málo a jsou to většinou senioři. Druhou prioritou je evangelizovat a nabídnout něco pěkného a smysluplného těm, kteří do kostela nechodí. Těch je na území naší farnosti, kde se nachází Horšovský Týn, Hostouň a Bělá nad Radbuzou, něco kolem 8000. Manžel rád maluje, tak pořádáme výstavy obrazů. Náš 15letý syn začal chodit do ZUŠ a hraje při mši na varhany. Naše farnice jsou skvělé, moc hezky ho povzbuzují a mě jako jeho maminku jejich přijetí a pěkná slova moc těší. Plánujeme, že budeme dělat koncerty v prázdných kostelích, kterých je na území farnosti asi 14. Začali jsme také organizovat setkávání s maminkami pokřtěných dětí. Setkáváme se tady totiž se zvláštním postojem, že rodiče dali děti pokřtít, ale vůbec je v kostele nevidíme. A tak je zveme čtyřikrát do roka na společné setkání při kávě a chtěli bychom je nadchnout pro Boží slovo. Tedy hledáme cesty, jak evangelizovat, a vůbec to není jednoduché.

Setkáváte se s jinými pastoračními asistenty v diecézi?

Ano, ale vzhledem k povinnostem a k tomu, že bydlíme dál od Plzně, to není tak často, jak bych chtěla. Vidíme se na různých školeních nebo setkáních zaměstnanců, kterých se ráda účastním. Za pět let jsem poznala hodně pastoračních asistentů, s nimiž máme pěkný vztah, a jejich zkušenosti jsou pro mě inspirující. Na Slovensku je situace jiná, a proto jsem vděčná za sdílení života ve farnostech, za tipy, nápady a zkušenosti tady v ČR. Jsou to skvělí lidé.

Co vás v práci motivuje?

To je těžká otázka i z toho důvodu, že jde o misijní farnost a občas mám pocit, že by to mohlo jít rychleji nebo snáz. Pan biskup nás povzbuzoval, že tady jde o běh na dlouhou trať. A tak si musíme připomínat, že to chce trpělivost. Motivují mě například naše farnice. Myslím, že mám s nimi pěkný vztah. Dovedou mě potěšit, povzbudit, nastartovat pro další práci. Jsem za ně moc vděčná. A taky mě motivují přátelé ze společenství. Nejvíc mi ale dodá odvahy a energii jedno konkrétní Béží slovo, na které si vzpomenu vždy, když mě pokouší myšlenka sbalit si kufry a várit se na Slovensko. Zasáhlo mě v době našeho rozhodování, zda se stěhovat, či nestěhovat do ČR. Vůbec to nebylo jednoduché. Často jsme měli s manželem zcela opačný názor. Hodně jsme se za to modlili a jednou při modlitbě v práci mě oslovila tato část z evangelia: ,,Tehdy mu Petr řekl: ,Podívej, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co z toho budeme mít?‘“ Tehdy mě napadlo , že ten Petr byl ale troufalý, já bych neměla odvahu se na něco takového Ježíše ptát. Text ale pokračuje. Ježíš jim řekl: „A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě.“ Zanechali jsme doma všechny jistoty, rodinu, přátele, a tak, když je mi těžko, vracím se k této pasáži z evangelia a ona mi dává naději.

Co vás v práci potěší?

Jednoduché věci: když mám pro koho pracovat. Někdy totiž moje nabídka vychází nazmar. Těší mě taky, když máme přípravu na křest nebo když je kostel čistý a hezky vyzdobený na svátky. Je to Boží dům, tak se snažíme o něj pečovat. A jsem ráda, když z toho mají radost i farníci nebo ti, kteří přijdou na koncert či na Noc kostelů. Někdy mi některá farnice zavolá a nabídne pomoc nebo přinese upečený koláč, zavařené třešně. Anebo se zeptají našich dětí, jaké měly vysvědčení a jak se jim ve škole daří. Vzpomenou si, že mají svátek či narozeniny. To jsou krásné projevy lásky a přijetí. Mám radost, že ženy z kostela nahrazují našim dětem babičky, které mají na Slovensku. Samozřejmě mě těší naše rodina, děti, pěkné vztahy.

Oba s mužem pracujtete v jedné farnosti, ale jak odpočíváte?

Fara je naším domovem i pracovištěm a to dává i zabrat, protože není jednoduché oddělit práci od rodiny. Častokrát mám v obývaku rozloženou spoustu papírů, plakátků, seznamů povinností a kostelního prádla připraveného na škrobení a žehlení. K odpočinku mám velmi ráda detektivní seriály. S manželem chodíváme na procházky do našeho krásného zámeckého parku nebo do lesa. Ráda si přečtu knihu, poslední dobou spíše nějakou motivační. Poslouchám různé podcasty a jako každá žena sleduji módu. Manželovou zálibou se tady v pohraničí stala i němčina. Ve volném čase také vyřezává obrazy do dřeva a maluje.

(Zdroj: Katolícký týdeník, 6.5.2024)

Na tento článok veľmi pekne reagovala jedna sestra zo spoločenstva a poslala nám takúto nádhernú správu so slovom proroctva. Pane daj, nech sa to slovo naplní.