Křížová cesta

24.3. 2024badida@bip.cz323x0

I.

Z evangelia podle Marka: „Potom vstoupili do člunu a vzali ho s sebou. Přišla veliká bouře a vlny se valily do člunu, takže se už naplňoval vodou. On byl na zádi a spal. Probudili ho a řekli mu: ‚Mistře, nevadí ti, že hyneme?‘ Probudil se, pohrozil větru a řekl k moři: ‚Mlč!‘ Vítr utichl a nastalo veliké ticho. Ježíš jim řekl: ‚Proč se tak bojíte? Ještě nemáte víru?'“

Tato epizoda ukazuje Ježíšovu moc nad přírodními silami a jeho schopnost zázračně utišit bouři, což jeho učedníky naplňuje úžasem.

Ježíšův klidný spánek během bouře také symbolizuje jeho naprostou důvěru v Boží ochranu a plán, což je další důležitou lekcí pro nás.

První zastavení křížové cesty je obrovskou bouři. Rozzuřený dav křičí: „Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!“. Dav si přeje Ježíšovu smrt.

V této situaci Ježíš ale nezvolil utišit bouři této nenávisti svými slovy nebo zázrakem. Místo toho zachoval ticho, což samo o sobě bylo mocným projevem jeho síly. Pilát to ticho nechápe, nerozumí mu.

Někdy může být ticho nejsilnějším projevem naší víry a důvěry v Boha, zejména v situacích, kdy slova nemohou změnit situaci nebo srdce lidí.

I když Ježíš v té chvíli nemluvil, jeho ticho, utrpení a nakonec oběť na kříži mluvily o jeho lásce k nám s největší silou.

Toto ticho Ježíše nás učí, že i v našich vlastních „bouřích“ života, kdy se zdá, že jsme obklopeni nenávistí a nepochopením, můžeme nalézt sílu v důvěře v Boha a v jeho plánu pro náš život.

„Ježíši, tichý a pokorný srdcem, učiň moje srdce podobným Tvému srdci.“

II.

Přísloví „Co jsi si navařil, to si i sníš“ se používá ve situacích, kdy chceme zdůraznit, že lidé musí čelit důsledkům svých vlastních činů nebo rozhodnutí. Každý je zodpovědný za svá rozhodnutí a musí se vyrovnat s následky svého jednání, ať už jsou dobré či špatné.

To ale neplatí u Ježíše. On bere na sebe kříž, který si nezasloužil.

Lidstvo si „navařilo“ stav odloučení od Boha. A to, že Ježíš bere na sebe kříž znamená, že on „sní to“, co bychom měli podle spravedlnosti sníst my. On sám si to za nás všechno „vypije“ a my vidíme, že se tomu vůbec nebrání.

Tímto jednáním Ježíš umožňuje lidem, aby byli osvobozeni od důsledků jejich činů a mohli být opět spojeni s Bohem. Je to projev nejvyšší lásky a milosrdenství, kdy někdo přijme na sebe důsledky činů jiných, aby jim umožnil nový začátek a naději.

Ježíš řekl: ‚Blahoslaveni jsou oči, které vidí to, co vy vidíte. Neboť pravím vám, že mnozí proroci a králové toužili vidět, co vy vidíte, a neviděli to, a slyšet, co vy slyšíte, a neslyšeli to.‘

Lidstvo si „navařilo“ odloučení od Boha svým chováním. Všichni proroci a králové to věděli. No teprve s Ježíšem přichází Boží odpověď a my jsme šťastní, že tu odpověď můžeme vidět. Vlastně vidíme, jak velké lásky je schopen náš Bůh.

Celá křížová cesta je obrovským důkazem Boží lásky. Nechceme si před tím zavírat oči. Chceme kráčet po boku Ježíše a dovolit, ať se nám srdce rozhoří. Ježíš je spalující oheň a my se chceme od něho zapálit.

III.

„Lehké je pohrdat slabostí, těžké je poznat její sílu.“

Toto přísloví zdůrazňuje lidskou tendenci nedocenit nebo opovrhovat tím, co považujeme za slabé nebo nedostatečné, místo toho, abychom rozpoznali potenciální sílu a hodnotu v těchto slabostech.

Ježiš teprve na sebe vzal kříž a už pod ním padá. Je slabý. No slabost má svoji sílu.

Jedním z příkladů, kde se ukazuje síla slabosti v životě Ježíše, je moment, kdy umyl nohy svým učedníkům během Poslední večeře. Tento čin může být na první pohled vnímán jako projev slabosti, neboť umývání nohou bylo považováno za činnost vyhrazenou služebníkům. Ježíš, jako Mistr a Učitel, tedy přijímá pozici, která se zdá být slabou a podřízenou.

Avšak tento čin se stává příkladem pro všechny jeho následovníky, že pravá velikost není v dominanci nebo ovládání, ale ve schopnosti sloužit a být pro druhé.

A proto i svatý apoštol Pavel později napíše: „“A proto se nejvíce chlubím svými slabostmi, aby ve mně přebývala Kristova síla … Když jsem slabý, tehdy jsem silný.“ (2. Korintským 12:9b-10)

Tato slova vyjadřují paradoxní pravdu, že v našich slabostech a nedokonalostech se může nejvíce projevit Boží síla a milost. Pavel nám ukazuje, že přijetím našich slabostí a spolehnutím se na Boží sílu můžeme prožívat hlubší duchovní růst a stát se silnějšími ve víře.

IV.

Marie, matka Ježíše je nejsilnější ženou.

Její síla ale nespočívá ve slovech. Zatímco silné političky mohou používat slova a komunikaci k dosažení vlivu a změn v sociálních nebo politických strukturách, Marie toho moc nenamluvila.

Marie projevovala svou sílu především skrze svou bezvýhradnou důvěru v Boží plán.

Tato „tichá“ síla Panny Marie je zcela jiným přístupem k vůdcovství a vlivu než ten, který je často viděn v politice nebo veřejném životě. Pravá síla a vůdcovství nemusí být vždy spojena s hlasitostí nebo vnějším vlivem. Marie tak nabízí unikátní model síly.

Ticho Panny Marie není vnímáno jako prázdnota, ale spíše jako plnost a hloubka duchovní přítomnosti a spojení s Bohem. Její ticho není pasivním čekáním, ale aktivním a vědomým přijímáním Božího plánu pro její život i život jejího syna, Ježíše Krista.

V tomto tichu Marie nachází sílu a odvahu jít cestou, kterou jí Bůh určil, a stát se svědkem největších zázraků i nejhlubšího utrpení.

Mariino ticho neslouží jako únik od reality, ale jako prostředek hlubšího ponoru do tajemství víry a Boží lásky. Je to ticho plné očekávání, naděje a neochvějné důvěry v to, že Bůh působí v životech všech svých dětí, dokonce i ve chvílích, které se zdají být plné temnoty a zmatku. Tímto způsobem se ticho stává místem setkání a modlitby.

Ať jsme Marie i my tak silní, jako Ty.

V.

Páté zastavení křížové cesty, kde Ježíš potřebuje pomoc Šimona z Kyrény k nesení svého kříže, je hlubokým symbolem Boží pokory. Ježíš Kristus, Syn Boží, který projevil svou moc nad přírodními živly, nad nemocemi, a dokonce i nad smrtí, se nyní nachází v situaci, kde je nucen přijmout pomoc od jiného člověka.

Přijetím pomoci od Šimona Ježíš ukazuje, že Boží království není o hrdinství podle světských měřítek. Je to pozvání k přijetí vlastní slabosti a potřeb jako místa, kde může být nalezena Boží síla a milost. Přijetí pomoci není projevem slabosti, ale odvahy a důvěry.

Pravá síla není v izolované nezávislosti, ale ve schopnosti být zranitelný, otevřít se podpoře ostatních a důvěřovat v silu společenství.

Schopnost nejen sloužit druhým, ale také přijmout službu od nich, je důležitým projevem lásky a vzájemného uznání v lidských vztazích. Tento princip je zásadní pro budování zdravých, vyvážených a podpůrných společenství a vztahů.

Ježíš sám přijal pomoc během své křížové cesty a tím ukázal, že přijímat službu od druhých je součástí lidské zkušenosti a duchovní cesty.

Dát si posloužit tedy není znakem slabosti, ale projevem důvěry a otevřenosti vůči druhým, což posiluje vztahy a umožňuje hlubší spojení. Vzájemná služba a podpora jsou projevy lásky, které napomáhají k růstu a uzdravení jak na osobní, tak na komunitní úrovni.

Pane dej ať jsme zranitelní tak jako Ty. Chraň nás od pokušení nezávislosti.

VI.

Na šestém zastavení křížové cesty se odehrává okamžik plný hloubky a lidskosti, kdy se Veronika, žena z davu, odváží přistoupit k Ježíšovi a utřít mu obličej svým závojem. V tomto jednoduchém, avšak významném činu, je obsažena celá řada hlubokých duchovních pravd a poselství.

Tento skutek, zdánlivě malý a nenápadný, ztělesňuje obrovskou odvahu, soucit a lásku. Veronika, i přes nebezpečí, které může představovat vystupování proti tlaku davu nebo římské autority, se rozhoduje ukázat Ježíšovi útěchu a lidskost v momentě, kdy je nejvíce potřebuje. Její gesto nám připomíná, že i ty nejmenší akty lásky a soucitu mohou mít nezměrný význam.

V duchovním životě, stejně jako na naší cestě víry, jsou často právě malé kroky a gesta, která mají nejhlubší dopad.

Veroničin čin ukazuje sílu jednoduchých skutků služby a lásky vůči druhým. Připomíná nám, že nemusíme činit velké a viditelné skutky, aby náš život měl hluboký duchovní význam a aby naše skutky mohly mít pozitivní dopad na životy druhých.

Šesté zastavení nás tedy zve k přemýšlení o důležitosti každodenních rozhodnutí a akcí, které mohou přinést světlo do temnoty těch, kteří jsou v nouzi. Učí nás, že empatie, soucit a pozornost vůči druhým jsou základními kameny, na nichž se buduje silnější a laskavější svět.

Veronika se stala nezapomenutelnou součástí příběhu Ježíšova utrpení ne kvůli nějakému velkému činu, ale kvůli jednoduchému gestu plnému lásky a soucitu. Její skutek je připomínkou, že každý z nás má možnost být světlem v temnotě, milující přítomností ve světě plném bolesti a utrpení, a že i nejmenší kroky ve víře a lásce mají nekonečnou hodnotu.

VII.

Ježíš říká: „I když sám o sobě vydávám svědectví, mé svědectví je pravdivé, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu.“ Tato slova odrážejí jeho hluboké porozumění svému poslání a božskému původu.

Jeho naprosté porozumění a přijetí svého poslání jako Mesiáše – přinést spásu lidstvu skrze svou oběť na kříži – bylo klíčem k jeho neochvějné věrnosti a vytrvalosti až do samého konce.

To nám ukazuje, že když je naše srdce a mysl plně angažovány v našem poslání, naše odhodlání a schopnost setrvat i v obtížích se mnohonásobně zvyšují.

Ale není to jenom o nás. Duch svatý, který byl s Ježíšem během jeho pozemského života a posilňoval ho na cestě jeho služby, má stejně tak moc posilnit i nás v naší denní chůzi s Bohem.

Stejně jako Duch svatý vedl Ježíše a pomáhal mu zůstat věrným svému poslání až do konce, i my můžeme očekávat jeho vedení a pomoc ve svém životě. Duch svatý nám pomáhá rozpoznávat Boží vůli, posiluje náš vnitřní život a umožňuje nám žít v souladu s Božími přikázáními a učením Ježíše Krista.

V životních zkouškách, utrpení a ve chvílích pochybností nám Duch svatý přináší útěchu a připomíná nám Boží věrnost a lásku. Ve chvílích radosti a vděčnosti nás naplňuje hlubším pochopením Božích darů a vede nás k vděčnosti a chvále.

Takže ano, stejně jako Duch Svatý posilňoval Ježíše, posilňuje i nás, aby náš život odrážel Boží lásku a světlo ve světě plném výzev a potřeb.

VIII.

Ježíšova reakce na plačící ženy během jeho cesty na Golgotu a jeho výzva, aby neplakaly nad ním, ale nad sebou a svými dětmi, poukazuje na hlubší duchovní pravdu. Ježíš poukazuje na to, že i když jeho fyzické utrpení je zjevné a viditelné, existuje hlubší, neviditelná bída spojená s duchovním stavem lidstva – hřích, který odděluje lidi od Boha.

Toto poučení nás vede k zaměření se nejen na fyzické a materiální aspekty života, ale také na hlubší duchovní realitu a potřebu obrácení a pokání.

Apoštol Pavel nás skutečně povzbuzuje, abychom hleděli na to, co je neviditelné, neboť „co je viditelné, je dočasné, ale co je neviditelné, je věčné“ (2. Korintským 4:18). Tím nás vyzývá, abychom upřeli svou pozornost a srdce na duchovní pravdy, věčné hodnoty a Boží říši, které přesahují naši současnou fyzickou realitu.

Nejenom ženy pláčou. Bůh také pláče.

Ano, přesně tak. Skutečnost, kdy Ježíš plakal nad Jeruzalémem, je silným připomenutím toho, že Bůh prožívá hluboké emoce v reakci na lidské činy a rozhodnutí. Bůh cítí s námi a trpí, když vidí, jak se odvracíme od života, ke kterému nás povolal. Tento příběh je výzvou pro nás, abychom hledali cesty k lepšímu porozumění Boží lásky.

Pane dej ať pláčeme nejenom nad tím, co je viditelné. Dej ať pochopíme, že největším neštěstím člověka je hřích.

IX.

Ano, třetí pád Ježíše na křížové cestě symbolizuje nejen jeho fyzické utrpení a slabost, ale také jeho neochvějnou lásku a odhodlání dokončit cestu. Jeho schopnost vstát po třetím pádu a pokračovat směrem ke Golgotě, i přes neuvěřitelnou bolest a vyčerpání, je silným svědectvím o lásce, která nemá hranice.

Pravá láska si totiž neklade hranice a Ježíš nás tímto zastavením učí, že láska má moc překonávat největší překážky. Nic a nikdo ho nemůže zastavit. On jde až do krajnosti.

Láska klade jenom jednu otázku: „Co bych mohl ještě pro tebe udělat?“

Ježíšův příklad nám ukazuje, že tato láska není slabostí, ale nejvyšší formou síly, která může překonávat bariéry, léčit rány a přinášet světlo do temnoty. Je to výzva pro nás všechny, abychom v našich vztazích a každodenním životě usilovali o takovou lásku, která se neptá, jestli už stačilo, ale raději co ještě může udělat pro blaho druhých.

Čím hlubší je naše spojení s Bohem skrze víru, tím více jsme schopni pochopit a projevovat Boží lásku ve světě. Víra tedy povzbuzuje a posiluje lásku, přičemž čím větší je naše víra, tím větší láska může proudit z našich srdcí k ostatním.

Vidíme to v životech mnohých Božích svatých. Čím větší láska k Bohu, tím větší byla jejích láska k lidem. Ježíši naplň naše životy svojí láskou. A to bez hranic. Ať jsme silní v lásce.

X.

Na hoře Tábor jeho roucho zářilo a z nebe zazněl hlas: „To je můj milovaný syn.“ Při desátém zastavení Ježíšovo roucho nezáří, je zakrvavené a nikdo neslyší Otcův hlas.

Ano, jde o kontrast mezi událostí na hoře Tábor, kde Ježíšovo roucho září a Otec vyhlásí jeho synovství, a scénou na desátém zastavení křížové cesty, kde vojáci z Ježíše strhávají šaty.

Na hoře Tábor je Ježíšova božská sláva zjevena jasně a přímo, zatímco na cestě na Golgotu se zdá, že je tato sláva je skryta.

Podobný kontrast vidíme i když jde o dotek Ježíšových šatů . Žena která měla 12 let krvotok se ve velkém davu zezadu dotkla Ježišova roucha. Ona uvěřila a řekla si: „Dotknu se a budu uzdravená. A dotknu se přestože bych to neměla dělat. Mám krvotok, jsem tedy obřadně nečistá. Udělala to a byla uzdravená. A Ježíš ji pak povzbudil: „Dcero, neboj se… Tvá víra tě zachránila. Vojáci se Ježíšova roucha nedotýkají s úctou a vírou. Přesto, že mohli.

Žena s krvotokem, i přes svůj strach a společenské tabu, které jí zakazovalo dotýkat se jiných lidí, byla schopna v hloubi svého srdce uznat v Ježíši zdroj uzdravení a naděje. Její dotek nebyl jen fyzickým gestem, ale projevem hluboké víry a důvěry v Ježíšovu moc uzdravit a obnovit. Její víra – a nejen pouhý dotek – ji skutečně zachránila, což Ježíš zdůrazňuje slovy plnými lásky a uznání.

Na druhé straně, když vojáci z Ježíše strhávají roucho, jejich čin je jenom součástí popravy. Jejich dotek je prázdný.

Tento kontrast nám připomíná, že náš vztah k Bohu a k Ježíši by neměl být povrchní. Ukazuje na důležitost víry, která je přesahem fyzického doteku. Víra, která přináší uzdravení, naději a obnovu, je víra, která vychází z hlubokého uznání Boží lásky a moci v našich životech.

XI.

Ježíš řekl: „Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, usekni ji a hoď od sebe. Lepší je pro tebe vejít do života zmrzačený nebo kulhavý, než mít dvě ruce nebo dvě nohy a být vržen do věčného ohně.“ 

V naší současné kultuře, kde je často kladen důraz na tělesné zdraví, pohodu a materiální úspěch, nám Ježíšova slova připomínají, že je i něco důležitější. Nabádají nás k tomu, abychom žili život s větším zaměřením na to, co je neviditelné a věčné.

Slova „přejeme vám hlavně to zdravíčko“ jsou jistě dobře míněná, ale Ježíš nás vyzývá, abychom své srdce a mysl otevřeli ještě širší perspektivě – perspektivě věčného života.

Když Ježíš na kříži vystírá své ruce a otevírá dlaně na hřeby, je to nejvyšší projev jeho lásky a oběti za nás. On přijímá na sebe trest za naše hříchy a ukazuje nám cestu sebeobětování a lásky, která překonává jakýkoli hřích. Jeho slova a činy nám připomínají, že život ve spojení s Bohem a věčný život v Jeho přítomnosti je tak cenný, že stojí za jakoukoli oběť na této zemi.


Pane, prosíme, abys nás ochránil před tím, co může ohrozit naši cestu k Tobě.

 Ať jsou naše ruce vždy volné a připravené k přijetí tvé lásky a milosti, nepřipoutané k věcem, které nás drží zpět. Ať naše dlaně pozvedáme k modlitbě a ať je otevíráme k almužně.

Dej, aby naše nohy kráčely cestami, které nás přivádějí blíž k Tobě, a ne po cestách, které by nás od Tebe oddělily. Veď’ nás Pane k bránám tvého království s čistým srdcem a pevnou vírou. Amen.

XII.

Na dvanáctém zastavení křížové cesty přicházíme k vrcholu Ježíšovy oběti. Slova Ježíše:  „Je dokonáno“ neoznačují konec ve smyslu porážky, ale naopak dokončení poslání.

V těchto slovech je obsaženo hluboké vítězství lásky nad nenávistí, života nad smrtí. Je to prohlášení, že poslání spásy lidstva bylo splněno.

Ježíšova smrt není momentem ztráty moci, ale naopak jejím vrcholným projevem. Vzdal se svého života dobrovolně, s plným vědomím svého poslání a s neochvějnou důvěrou ve svého Otce. Jeho moc se projevuje nejen v zázracích a učení, ale i v jeho schopnosti milovat do krajnosti, až po oběť svého života za nás.

Ano, na křížové cestě a u Ježíšova ukřižování se setkáváme s různými postavami, z nichž každá reaguje na události odlišně. Někteří mohou být přítomni jako by to bylo divadlo, bez hlubšího porozumění. Mohou se dívat na Ježíšovo utrpení zvenčí, aniž by to pro ně mělo osobní význam.

Na druhé straně jsou ti, kteří jsou událostmi nesmírně obohaceni a dotčeni. Příkladem je zločinec ukřižovaný vedle Ježíše, který ve svých posledních momentech uvěří v Ježíšovo království a dostává od Něj slib věčného života: „Dnes budeš se mnou v ráji!“ I v nejtemnějších okamžicích může víra a obrácení otevřít cestu k naději a spáse.

Ježíšova oběť a poselství lásky a odpuštění jsou nabídnuty všem. Je na nás, zda a jak otevřeme svá srdce k této zprávě a necháme ji proměnit naše životy.

Jeho otevřená náruč na kříži zůstane navěky znamením toho, že Pán čeká, objímá, dává nový život a zve do své blízkosti. A neodežene nikoho. Všichni můžou vstoupit a přijmout jeho lásku.

XIII.

Někdo by to nečekal, že se takhle tito dva projeví. Myslím tím Jozefa z Arimatey a Nikodéma.

Ano, Josef z Arimatey je zajímavým příkladem veřejného projevu víry v situaci, kdy by to mnozí možná ani nečekali. Jeho rozhodnutí požádat Piláta o Ježíšovo tělo ukazuje jeho hlubokou víru a odvahu. Josef riskoval svou reputaci, postavení a možná i bezpečí tím, že se veřejně postavil na stranu Ježíše, ve chvíli, kdy bylo nebezpečné být s ním spojován.

Tento čin nebyl jen gestem úcty k zemřelému; byl to projev hluboké víry a oddanosti Kristu, který přesahuje obavy z možných následků.

Ano, víra skutečně vzniká z hlásání, jak je napsáno v Listě Římanům: „Tak tedy víra vzniká z hlásání, a to hlásání [je] skrze slovo Kristovo.“ (Římanům 10:17).

Tento verš zdůrazňuje zásadní význam hlásání evangelia pro upevňování víry v srdcích lidí.

Příklady Josefa z Arimatey, Nikodéma, a zločince na kříži, který uvěřil Ježíšovým slovům, nám ukazují, že i ti, od kterých bychom to nejméně očekávali, mohou být dotčeni Božím slovem a mohou najít víru a spásu.

Proto je důležité nikdy nepřestat hlásat evangelium a být svědky Kristovy lásky ve světě.

Pane, ty jsi ohlašoval Boží království. Dej i nám odhodlání hlásat. Slovem i životem. Nechceme přestat i kdybychom neviděli hned plody svého hlásaní.

XIV.

Na čtrnáctém zastavení křížové cesty dochází k momentu, který by se mohl zdát jako konec – Ježíšovo tělo je pohřbeno. Pro mnohé, kteří sledovali Ježíšovo utrpení a smrt, to mohlo vypadat jako definitivní porážka, konec naděje a zhasnutí světla, které Ježíš přinesl do světa svým učením a životem.

Ale příběh tady nekončí. Tento zdánlivý konec je ve skutečnosti předehrou k něčemu mnohem většímu a úžasnějšímu – k Ježíšovu vzkříšení. Jeho smrt na kříži a pohřeb nebyly posledním slovem.

Žalm 23 nás povzbuzuje: „I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, protože ty jsi se mnou.“ Může byt něco temnější než hrob? Může byt něco horší a temnější než smrt?

Čtrnácté zastavení nám tedy připomíná, že i když se v našich životech setkáváme s okamžiky temnoty, ztráty a zdánlivého konce, Bůh má moc proměnit tyto situace a přinést nový začátek, naději a obnovu. Připomíná nám, že s Bohem není nikdy konec, ale vždy nový začátek a že Jeho láska a moc jsou větší než jakékoli temnoty, se kterými se můžeme setkat.

Střežme si víru, protože jenom skrze víru vítězíme nad temnotou. Ano, víra je klíčem, který nám může otevřít brány nebe a dát nám přístup k Boží přítomnosti a věčnému životu.

Víra je tedy cestou, jak žít v úzkém spojení s Bohem, a je zárukou, že i když náš pozemský život skončí, máme přislíbený věčný život v ráji s Bohem, jak Ježíš slíbil zločinci na kříži. Víra nám otevírá nebe a nabízí nám jistotu a naději, která překonává všechny hranice tohoto světa.

(Autor rozjímaní: Marek Badida, barevné foto: p. Miroslaw Gierga, čb foto: Przemyslaw Ciupak)

Komentáre

Pridať komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů