Pohádka: Kovář z Tejna.

21.2. 2023badida@bip.cz447x0

Honzíček měl dědu moc rád. Obdivoval, jak mu práce jde od ruky a jak se mu žhavé železo pod kladivem poslušně mění na ledacos. No vždycky to bylo něco pěkného, nebo užitečného.

„Já bych to taky chtěl…“ 

„Jo? Tak pojď! Zkus si to!“ A už malý Honzík tluče velkým kladivem do kovadliny. Ale po chvilce už ho bolí ruka. 

„Dědečku?“ 

„Ano?“ 

„Já už nemůžu. Bolí mě ručičky.“ 

„Jo? Tak dobře… Tak až vyrosteš.“ 

„Jo, až vyrostu, budu tak silný kovář jako ty dědečku,“ polichotil mu malý Honzíček a už si utíká hrát na dvůr.

„Jen běž,“ povzdechl si děda a znovu mu přišlo malého sirotka líto.  Dnes je tomu přesně 6 let… Škoda, že se toho nedožil tvůj tatínek…,“ tohle si řekl sám pro sebe a znovu měl před očima to, jak přinesli jeho syna. Šest let a stejně tak to bolí. Husiti obléhali Horšovský Týn. Psal se rok 1422. Hradby pomohli, ale krev přesto potekla. 

„Ale proč zrovna můj syn?!!!“ Šedivý kovář tuhle otázku nahlas nikdy nevyslovil. Bolelo ho to, ale jediné, co bylo slyšet bylo kování. A čím víc ho vzpomínka zabolela, tím víc bylo slyšet zvuk kladiva a kovadliny. Byl to tajemný pláč. A kdyby kovář mohl, tak by všechny meče a zbraně světa překoval ve pluhy a vinařské nože. Aby už nikdy nebyly války a krveprolévání. A aby nebyli sirotci.

Uplynulo dvacet let. Mladý kovář se ráno probudil. Venku je ještě tma, mrzne a na věži kostela zvoní zvon. Dnes jsem znovu ve snu viděl dědečka. Díval se na mě a usmíval. A znovu ta samá slova: „Honzíku, kuj železo, dokud je žhavé.“ On to prostě opakoval pořád. Jako oblíbenou písničku. A zvláště když viděl, že se mi do něčeho nechce. Ani teď se mi nechce do kostela. 

Ale poslechnu, půjdu a pomodlím se i za něj. Objednávka žádná, Vánoce co nevidět a když to tak půjde dál, tak nás čeká ne štědrý, ale skoupý večer. Kéž by mi dobrý Hospodin požehnal a poslal někoho, kdo potřebuje kováře. Honza povyskočil z postele, oblékl se, vzal do ruky lucernu a pobral se ke kostelu. 

Na náměstí nebyl sám. Víc lidí šlo na rorátní mši svatou. Sněžilo a Honza si při pohledu na velké vločky v duchu polohlasem řekl: „Pane, ty, jenž dokážeš celou zemi zahrnout nádherným a jemným sněhem, zahrň svou přízní i mou rodinu. Prosím, prosím…“

 Honza cítil, že ta slova vystoupila přímo z hloubky jeho srdce. A jak tu modlitbu vyslovil, najednou jako by ho obklopila jistota, že tahle jednoduchá modlitba byla vyslyšena. Ten okamžik byl tak silný, že Honzu naplnil pocit vděčnosti. Byl rád a vděčný, že vylezl z postele a že je na cestě do kostela. Měl podobný pocit jako když stojí u „žhavého železa“ a čeká ho něco pěkného. Že to pěkné je blízko a je to na dosah ruky. 

Tiše po tmě kráčel ke kostelu, vzápětí uslyšel silné tlučení do městské brány. „Otevřete, otevřete! Rychle, otevřete!“ Ticho na náměstí se v momentě změnilo na hluk kolem brány. Otevřeli ji a vpustili do města kočár. 

Kovář Honza se rozběhl směrem k bráně. Přes bránu vjel do města kočár na saních. Koně byly moc vylekané a udýchané. Z pohledu na nich šla hrůza. Kočár vypadal poškozen, nějaká část jenom tak visela. Kočí se jednou rukou držel za rameno a ve světlu luceren bylo vidět, že je zraněný. 

„Přepadli nás lupiči! Pomozte!“ 

„Kde, pro pána krále?“

„U Blížejova! Pomozte, rychle. Krvácím. A i princezna potřebuje pomoc.“

„Pro Boží slitování!“ vykřikla jedna babička. „Princezna? Chudinka!!! Pojďte Vaše Výsosti, pomůžeme vám do zámku.“ 

A už babičky a ženy pomáhaly, kdo jak uměl. Princezna se celá chvěla, zimou i strachem.

Honza si obhlížel kočár. „Tak tohle musím opravit.“ Vykasal si rukávy a už se do toho pustil. Mši svatou dnes nestihnu, no tohle prasklé kování, to musím rychle opravit. Je to moc důležité! Spěchal s železem přes rameno do své dílny. 

Tety odvedly princeznu i kočího k zámku a někteří chlapi vypřáhli koně o odvedli je do stáje nakrmit a hlavně, aby si odpočinuli. 

„Až se divím, že mi šla ta práce tak od ruky.Doopravdy bych nečekal, že se mi to tak rychle povede.“ Ukazuje opravený kus železa své manželce, která už také vstala, připravila dětem snídaní a teď už uklízí. „Podívej, tohle bylo poškozeno. A už to mám. Jdu zpátky ke kočáru, abych to tam dodělal.“ „Ale vždyť ses ještě ani nenajedl!?“ 

„Neboj, za chvilku jsem zpátky.“

Zanedlouho byl kočár v pořádku a připraven na další cestu. A jak si Honza tu svou práci prohlíží, vidí, že od zámku jde průvod. Princezna v čele a jde rovnou k němu: „Vidím, že jsi nám moc pomohl, kováři,“ řekla princezna a natáhla ruku k Honzovi. „Nechci ti zůstat dlužná. Jsi moc šikovný.“

 Honza se trochu zastyděl, ale malý měšec od princezny uctivě přijal. „Moc vám děkuji, Výsosti! Jsem moc rád, že jsem mohl pomoci.“ Princezna nastoupila do kočáru a ten odjel.

Kovář Honza se pobral ke kostelu. Zdálo se mu to všechno jako sen. Začalo to snem, kdy se na něj usmíval dědeček. A teď se na něj usmála i princezna. Honza se posadil do kostelní lavice a rozvázal maličký měšec. 

„Nebudeme mít o Vánocích „skoupý večer“, naopak bude to Štědrý večer. Děkuji Ti dobrý Pane Bože, děkuji i tobě dědečku. Měl jsi znovu pravdu: „Kuj železo, dokud je žhavé. Kdybych zůstal v posteli, tak ti teď neděkuji. Děkuji Bože, děkuji.“

(Autorem pohádky je farář z Tejna, o. Marek Badida.)

Komentáre

Pridať komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů