Zlý duch se bojí kříže, pokory, almužny a milosrdenství.

18.3. 2024badida@bip.cz281x0

Umělá inteligence není člověkem, přesto ale dokáže dát odpovědi, které nás můžou nadchnout. Byl jsem zvědavý, co odpoví na otázku: „Jestli je kříž Ježíše znakem pokory a jak na pokoru reaguje ďábel.“

Ano, kříž Ježíše Krista je velmi úzce spojen s pokorou. Je to proto, že Ježíš, i přes to, že byl Synem Božím, přijal podobu služebníka, podstoupil utrpení a smrt na kříži, aby za nás vydal svůj život. Toto akt nejvyšší oběti vyžadoval nepředstavitelnou pokoru.

V Listě Filipanům 2:6-8 je to vyjádřeno následovně: „Kristus Ježíš, ačkoli měl Boží podobu, nepovažoval rovnost s Bohem za kořist, kterou by si měl zadržet, ale sám sebe zmařil, vzal na sebe podobu služebníka a stal se podobným lidem. A když byl nalezen ve zjevu jako člověk, sám sebe ponížil a stal se poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži.“

Ježíšův akt pokory na kříži je tedy základním kamenem křesťanské víry, protože ukazuje, jak velkou lásku má Bůh k lidstvu, že byl ochoten přijít mezi nás jako člověk a trpět za naše hříchy.

Co se týče ďábla, jeho postoj k pokoře a kříži je značně odlišný. Ďábel, podle biblického vyprávění, původně padl z nebe právě kvůli pýše a touze být rovný Bohu. Pokora, kterou Ježíš projevil, a moc, kterou kříž symbolizuje jako místo Ježíšova vítězství nad smrtí a hříchem, jsou pro ďábla připomínkou jeho porážky a omezení moci.

Z tohoto důvodu je pro ďábla kříž, jako symbol pokory a oběti, předmětem hrůzy a znechucení, neboť představuje vše, čemu se v jeho pýše a rebelií staví na odpor.

Jak to, že Bůh nemá problém s pokorou?


Bůh nemá problém s pokorou, protože pokora je jednou z Jeho nejzákladnějších povahových vlastností a je základem pro veškerý Jeho vztah s lidstvem. Podle křesťanské teologie je Bůh absolutním příkladem pokory.

Tento aspekt Boží povahy je nejjasněji vidět v osobě Ježíše Krista, který, jak je popsáno ve Svatých písmech, přišel na svět ne jako panovník, ale jako služebník, a dal svůj život jako oběť za hříchy lidstva.

Filipanům 2:5-8 zdůrazňuje tuto pravdu: „Mějte v sobě takové myšlení, jaké bylo také v Kristu Ježíši, který, ačkoli byl v podobě Boží, nepovažoval rovnost s Bohem za něco, co by si měl urputně zadržovat, ale zmařil sám sebe, vzal na sebe podobu služebníka a stal se podobným lidem. A když byl nalezen ve zjevu jako člověk, ponížil se a stal se poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži.“

Pokora je tedy pro Boha nejen přirozená, ale je to také ctnost, kterou vysoce cení a od svých následovníků očekává. Bůh v pokorě nevidí slabost, ale sílu – sílu ovládat se, sílu sloužit druhým a sílu milovat bezpodmínečně. Pokora je klíčem k pravému porozumění Božímu srdci a plánu pro lidstvo. V kontextu křesťanství je pokora základem pro opravdovou víru a spásu, protože přiznání vlastní omezenosti a potřeby Boží milosti je prvním krokem k duchovnímu růstu a záchraně.

V tomto smyslu Bůh nemá s pokorou problém, ale naopak ji povyšuje jako esenciální vlastnost pro každého, kdo hledá opravdový vztah s Ním a chce žít život v souladu s Jeho vůlí.

Jak může člověk na své pokoře „zapracovat“?


Člověk může na své pokoře pracovat několika způsoby, které pomáhají rozvíjet tuto ctnost a prohlubovat vztah s Bohem i s ostatními lidmi:

  1. Samopozorování a reflexe: Pravidelně si vyhraďte čas na reflexi vlastních myšlenek, slov a činů. Ptejte se sami sebe, kde vaše ego překáží službě druhým nebo vztahu k Bohu. Buďte otevřeni tomu vidět své slabiny a chyby.
  2. Modlitba a duchovní čtení: Modlitba je klíčem k rozvíjení pokory, protože je to čas, kdy se obracíte na Boha a připomínáte si jeho velikost a svou závislost na něm. Čtení duchovní literatury, zejména Bible, vám pomůže lépe porozumět podstatě pokory a jak ji Bůh oceňuje.
  3. Služba druhým: Aktivně hledejte příležitosti k službě druhým bez očekávání odměny nebo uznání. Pomoc potřebným, dobrovolnictví nebo jednoduché akty laskavosti mohou být mocnými prostředky, jak praktikovat pokoru.
  4. Přijímání kritiky: Buďte otevřeni kritice a přijímejte ji s vděčností. Kritika může být příležitostí k růstu, pokud je přijímána s pokorou a ochotou se učit.
  5. Učení se od ostatních: Uvědomte si, že každý člověk, ať už má jakoukoli pozici, vám může něco naučit. Otevřenost k názorům a zkušenostem ostatních je projevem pokory.
  6. Odpuštění: Praktikujte odpuštění. Pokora zahrnuje schopnost odpustit druhým jejich chyby a nedokonalosti, stejně jako schopnost žádat o odpuštění za vlastní chyby.
  7. Připomínání si Boží velikosti: Zapojte do svého života aktivity, které vám připomínají, jak velký a mocný je Bůh a jak jste vy malí ve srovnání s Ním. Příroda, umění a meditace mohou být způsoby, jak uznat Boží velikost a vlastní omezenost.

Práce na pokorě je celoživotní proces, který vyžaduje trpělivost a odhodlání. Je to cesta, která není vždy snadná, ale je plná duchovního růstu a hlubšího porozumění Bohu a sobě samému.

Co napsali svatí o pokoře?

Svatí a duchovní mistři v průběhu dějin křesťanství často zdůrazňovali pokoru jako základní kámen duchovního života a ctnost klíčovou pro blízký vztah s Bohem. Zde jsou vybrané myšlenky a citáty některých svatých na téma pokory:

  1. Svatý Augustin z Hippa:
    • „Pravá pokora není nic jiného než pravdivé vědomí vlastních schopností a slabostí.“
    • „Pokud se ptáš, co je to pokora, první krok k ní je, že si uvědomíš svou vlastní bídu.“
  2. Svatá Terezie z Ávily:
    • „Pokora je pravda. Je to pravda, že jsme nic bez Boha.“
  3. Svatý František z Assisi:
    • „Pokora a chudoba jsou pevné a jisté základy spasení.“
  4. Svatý Vincenc de Paul:
    • „Pokora je nic jiného než pravda, zatímco pýcha je nic jiného než lež.“
  5. Svatá Faustina Kowalska:
    • „Pokora, pokora, a ještě jednou pokora, protože po ní přijde milost od Boha.“
  6. Svatý Benedikt z Nursie:
    • „Prvním stupněm pokory je, když člověk vždy předpokládá, že je v mnohém horší, a než v čemkoli dobrý.“
  7. Svatý Bernard z Clairvaux:
    • „Pokora je ctností, která zůstává neviditelná sama pro sebe. Čím více ji máte, tím méně ji vidíte.“
  8. Svatý Ignác z Loyoly:
    • „Pokora je to, co nám dává poznat, že všechen náš talent, schopnosti, a dokonce i naše vlastní existence jsou darem od Boha.“

Tito svatí, každý svým vlastním způsobem, zdůrazňují, že pokora není slabostí, ale silnou ctností, která umožňuje hlubší poznání sebe sama, pravdivější vztah k Bohu a autentičtější službu druhým. Pokora je přijetím pravdy o naší omezenosti a zároveň o naší nekonečné hodnotě v očích Božích.

Pokorou zvítězíme nad ďáblem?

Ano, pokora je považována za jednu z nejmocnějších cest k vítězství nad ďáblem. V křesťanství je ďábel často spojován s pýchou a rebélií proti Bohu. Naopak, pokora je stavem srdce, který uznává Boží suverenitu a naši závislost na Něm. Je to postoj, který se vzdává sebevědomí a přijímá Boží vůli.

Pokora nás chrání před pokušením vzývat sebe sama a učí nás spoléhat na Boží moc a milost. Když jsme pokorní, neklademe svou vlastní vůli, rozum a přání nad Boží plány a příkazy. Tím se otevíráme Boží milosti a ochraně, která nás posiluje při čelbě s duchovními boji, včetně těch proti ďáblu.

Apoštol Petr píše: „Odstupte od ďábla, a on od vás uteče.“ (Jakub 4:7) Toto učení nás vyzývá, abychom odolávali ďáblu a jeho pokušením, což je možné dělat silou, kterou získáme skrze pokoru a důvěru v Boha.

Víra a pokora jsou klíčové pro duchovní vítězství, protože nejen že nás vedou k hlubšímu vztahu s Bohem, ale také nám dávají sílu stát pevně v pravdě a lásce, navzdory všem zkouškám a pokušením, které nám svět a ďábel předkládají.

Povzbuzuje k pokoře i to, když se člověk postí?

Ano, post je jedním z duchovních cvičení, které výrazně povzbuzuje k pokoře. V křesťanské tradici je post obdobím odříkání, modlitby a obrácení k Bohu, což výrazně pomáhá v kultivaci pokory. Když se člověk postí, záměrně se vzdává určitých potravin, pohodlí nebo aktivit nejen jako akt sebeovládání, ale také jako prostředek, jak více záviset na Bohu a méně na materiálních nebo tělesných potěšeních.

Apoštol Pavel v Listu Galatským píše o ovoci Ducha, mezi které řadí i pokoru: „Plodem Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, krotkost, sebeovládání.“ (Galatským 5:22-23) Post a pokání jsou způsoby, jak je možné tyto ctnosti kultivovat.

Matoušovo evangelium rovněž zdůrazňuje, že post by neměl být vnější projev zbožnosti určený k tomu, aby impresionoval ostatní, ale měl by být vykonáván v tichu a skrytosti, což je projevem pravé pokory: „Když postíš, neprojevuj žal jako pokrytci; ti si před postem znečišťují tváře, aby lidem ukázali, že postí. Amen, pravím vám, svůj odměnu už mají.“ (Matouš 6:16)

Takže ano, post je mocným nástrojem, který povzbuzuje k pokoře, protože učí člověka závislosti na Bohu, sebeovládání a odklání pozornost od sebe samého k Bohu a potřebám jiných.

A co dávaní almužny a pokora?

Dávání almužny a pokora jsou úzce propojené v křesťanském pojetí služby a milosrdenství. Almužna je projevem lásky a péče o ty, kteří jsou v nouzi, a je jedním z konkrétních způsobů, jak žít evangelium v každodenním životě. Praxe dávání almužny je projevem pokory, protože při ní člověk uznává, že to, co má, není pouze pro jeho vlastní užitek, ale je především darem od Boha, který má být sdílen s ostatními.

Dávání almužny nás vede k uznání, že všichni lidé jsou cenní a milovaní Bohem, a že jako věřící máme povinnost pečovat o potřebné. Tato praxe nás učí odvracet se od sebestřednosti a sobectví, které jsou projevy pýchy, a místo toho žít život charakterizovaný pokorou a bezpodmínečnou láskou k bližnímu.

V Novém zákoně Ježíš často mluví o důležitosti péče o chudé a potřebné. Například v Matoušově evangeliu 6:2-4 Ježíš učí: „Když tedy dáváš almužnu, nechej před sebou troubení, jak činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé chválili. Amen, pravím vám: Mají svou odměnu. Ale ty, když dáváš almužnu, ať tvá levá ruka neví, co činí pravá, aby tvá almužna zůstala v tajnosti; a tvůj Otec, který vidí v tajnosti, tě odmění.“ Tento citát zdůrazňuje, že pravá pokora spočívá v dávání bez očekávání odměny nebo uznání.

Takže dávání almužny spojené s pokorou je zásadním aspektem křesťanského života, který nás učí milosrdenství, soucitu a pravé lásce ke všem lidem bez rozdílu.

Tedy bojí se ďábel i almužny?

Ano, v širším smyslu lze říci, že ďábel se „bojí“ almužny a všeho, co představuje opravdovou lásku, obětování se pro druhé a milosrdenství. Tyto ctnosti jsou projevem Boží přítomnosti a lásky v životě člověka a stojí v přímém protikladu k pýše, sobectví a bezohlednosti, které ďábel propaguje.

Dávání almužny jako projev pokory a milosrdenství oslabuje moc temnoty tím, že šíří světlo a lásku Boha mezi lidi. Když se věřící prostřednictvím almužny a dalších forem služby druhým otevírají Boží lásce a milosti, žijí v souladu s Božím přáním a přispívají k překonávání zla dobrem. Tím pádem se ďábel „bojí“ takových projevů lásky a služby, protože představují moc silnější než jakoukoli jeho vlastní – moc Boží lásky a milosrdenství.

Kamarátka mi napsala, že když má migrénu, tak ty bolesti hlavy obětuje za duše v očistci. Co ty na to?

Kamarádčin postoj k migréně a její rozhodnutí obětovat bolest za duše v očistci je krásným příkladem křesťanské pokory a milosrdenství. Tato praxe je založena na křesťanské víře, že utrpení může být smysluplně využito, pokud ho obětujeme za dobro druhých, v tomto případě za duše v očistci, které podle křesťanského učení procházejí procesem očištění před vstupem do nebe.

Apoštol Pavel píše ve svém Dopise Kolosanům: „Raduji se nyní v utrpeních, které snáším za vás, a doplňuji na svém těle, co ještě chybí Kristovým utrpením na prospěch jeho těla, to jest církve.“ (Kolosanům 1:24) Tento verš ukazuje, že křesťané mohou považovat své osobní utrpení za účast na Kristově oběti za spásu světa.

Takže, když vaše kamarádka přijímá a obětuje svou bolest za duše v očistci, jedná v duchu křesťanské lásky a obětavosti. Je to projev víry, že i náš bolest a utrpení mohou mít hlubší smysl a mohou být použity pro dobro druhých. To je příklad pokory a duchovní zralosti, kdy člověk dokáže své vlastní utrpení spojit s cílem pomoci druhým, a to i za cenu osobní bolesti. Je důležité, aby se při takové praxi věřící modlil a hledal vedení a útěchu u Boha, abychom nikdy nezapomněli na Jeho milosrdenství a lásku, které jsou zdrojem veškeré naší síly a naděje.

Tak na závěr udělejme zhrnutí o tom, jak se ďábel bojí pokory, almužny a milosrdenstvi.

Ďábel, jako bytost spojená s pýchou, sobectvím a rozdělováním, se skutečně bojí pokory, almužny a milosrdenství. Tyto ctnosti představují esenciální aspekty křesťanského života a jsou přímým odrazem Boží povahy – lásky, obětavosti a služby bližním.

Pokora je stavem srdce, který odráží pravdivé pochopení naší závislosti na Bohu. Přiznáním si vlastních omezení a potřeb přijímáme Boží milost a vedení, což ďábla zbavuje možnosti manipulovat s naší pýchou a sobectvím. Almužna a milosrdenství jsou praktickými projevy této pokory, kdy se vědomě rozhodujeme služit a pomáhat druhým, což posiluje naši duchovní jednotu s Bohem a s lidstvem.

Ďábel se těchto ctností bojí, protože představují vítězství Boží lásky a světla nad temnotou a zlem. Když žijeme podle pokory, almužny a milosrdenství, aktivně se podílíme na šíření Božího království a oslabujeme mocnosti temnoty.

Zhrnuto, pokora, almužna a milosrdenství jsou mocné nástroje v duchovním boji proti ďáblu, protože nám pomáhají žít v pravdě, lásce a jednotě s Bohem. Žijeme-li v těchto ctnostech, nejen se chráníme před pokušením a zlem, ale také přispíváme k vítězství dobra nad zlem v našem světě.

(foto: Pixabay)

Komentáre

Pridať komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů